ME 2018 SOPOTY

Baltské vlnobití

Byl konec srpna a my vyrazili směrem na sever. Tentokrát hodně na sever. Na Mistrovství Evropy ve flyballu do polských Sopot. 

Konečně přišel ten den. Jedeme zase „mistrovat“. A navíc jedeme k mořííííí!!!!

Flyballové psíbytí

No, do mistrování jsme měli daleko. Okolnosti nám úplně nepřály a tak jsme mistrovský flyballový tým tak trochu záplatovali, než že bychom ho takticky plánovali.

Nicméně nakonec jsme z toho mála sešili slušnou sestavičku – fretka Čoko s Ilčou, neúnavná Jane s Mončou, sličný Hačiko se Zbynďou, nadšený Merlin s Michalem a žížala Ýta s Aničkou. (Proč je vlastně žížala rodu ženského, když je hermafrodit (?)

„Vyrazíme do Polska dřív. Pojmeme to jako dovolenou“, řekli jsme si. Samotné cestě předcházelo intenzivní plánování, kdy tedy vlastně vyrazíme, kam se chceme podívat, kde budeme bydlet a čím tam pojedeme. Plánování bylo dlouhé a veselé. Na konci jsme s naprostou jistotou věděli, že až pojedeme tam, tak pojedeme směrem nahoru, a zpátky, že pojedeme dolů.

To bylo asi tak všechno, k čemu se nám podařilo za tu dobu dojít 😉 Takže, nechme to osudu… 

Michalovo auto dojde k úhoně pro jistotu ještě před odjezdem. Auto je nepojízdné a je třeba operativně reorganizovat posádky a auta. Ilčina Dacia pojede taky k moři 🙂 A Ilča v sobě cestou objeví netušené řidičské schopnosti. I když nerada 🙂

21. srpna večer vyjíždíme směr „nahoru“. Auta jsou napěchovaná k prasknutí. Plná psů, lidí, dětí, stanů a flyballových krámů… Jedno z aut dokonce cestou skutečně „praskne“. Teda praskne mu kolo. Jenom 😉   Ale zato komplet i s ráfkem. Na fotce to vypadá dost strašidelně. Helča se tedy uprostřed noci vrací zpátky do Ostravy. Díky svým kamarádům zvládne výměnu kola v rekordním čase, takže druhý den ráno zase zvesela pokračuje za námi na sever.

V šest hodin ráno postupně přistáváme v Sopotech v Kempu45, kde budeme přebývat první a poslední noc našeho baltského dobrodružství. Malý příjemný kempík a jak se přesvědčujeme, opravdu to je z něho jen 45 metrů k moři. Lidé a psi radostně spěchají na pláž, aby to móře konečně viděli. A někteří ho vidí úplně poprvé. A je to fakt krásný. Ty fotky na netu nelhaly, fakt to tam tak vypadá. Zvlášť v ranním slunci je ta nekonečná mořská hladina podmanivá.

Zatím přistála jenom dvě auta. Ostatní dorazí o den později. A jedna posádka bydlí v Gdaňsku. Přes všechny složitosti se ale zvládáme průběžně domlouvat a podnikáme společné výpravy – na psí pláže, za mořem, do ptačí rezervace – na ornitologickou pozorovatelnu. Nevšední zážitek s místním horlivým ornitologem, který nadšen tím, že má posluchače, vypráví donekonečna zajímavosti ze světa ptactva, jejich hnízdění, kroužkování …. ale co je nejhezčí, vidíme tuleně! Opravdové tuleně v opravdové divoké přírodě. Jsou sice maličcí – v dalekohledu – ale jasně je vidíme. Jsou tam 🙂

 

Když se další den nakonec všichni šťastně sjedeme a sejdeme, stěhujeme se z kempu na hipodrom – dějiště letošního flyballového evropského mistrovství. Nemáme to z kempu daleko, pár zatáček a jsme tam. Podle vlaječky a názvu týmu najdeme v areálu náš výsek – tam budeme trávit příští 4 dny. Ukazuje se, že naše výpočty – kolik asi tak místa zaberou 4 stany, 5 aut a dva Colemany – se ukázaly lehce poddimenzované. Nebo počítaly s patrama 😉

Naštěstí Monča při objednávání placu přidala rezervu, takže se vejdeme. Jen tak tak. Složení jsme jako puzzle. Říká se tomu efektivní využití prostoru.  

Postavíme kuchyň, obývák a všechny ložnice a je čas na slavnostní zahájení. Týmů je tu opravdu požehnaně, areálem se nese směska rozličných evropských jazyků – od Francie až po Rusko, od Anglie po Finsko… Víc jak 60 týmů. Což když si tak přepočteme, tak je na jednom místě v jednu chvíli asi tak 370 psů a bezmála jak 600 lidí.  

A můžeme se těšit na další den, kdy začínají soutěže.

Je tu páteční ráno. Někdo tam nahoře nás ale nemá rád a spustí z mraků pořádný liják. Soustava jezírek tak zaplní celý hipodrom. Místy se už jezírka slévají do slušných rybničních soustav…. Rožmberk by zaplesal. Stanoviště belgického týmu se na chvíli přemění na Noemovu archu, do které ale pořádně teče. Navíc ze zvířátek se nalodili jenom psi. Belgičani ale statečně vylévají vodu z „paluby“ a čvachtají po kotníky vodou.

My máme štěstí, neb nestojíme v takovém dolíku, a druhý den, když se déšť utiší, se voda postupně vsákne do původně vyprahlé trávy. Děti ale neskrývají nadšení, v barevných pláštěnkových skafandrech skáčou do kaluží a obalují se bahnem. My blahořečíme Konopíkovic dobrému nápadu koupit velkou plachtu přes oba Colemany. Máme sice „v obýváku“ poněkud temno, ale zato relativně sucho 🙂  Provazy vody stékající ze „střech“ slouží jako přírodní myčka nádobí.

Nakonec úspěšně – s přestávkami (leje-li opravdu fest) proběhnou všechny páteční speed trialy. Všechno bez úhony a ve zdraví uběháme a čekáme, do jaké divize a do jakého dne svými výkony spadneme. A vyšla na nás sobota.

Je opravdu zážitek pozorovat jednotlivé týmy a hlavně jednotlivé rozhodčí, kterak pracují. Máme tu rozhodčí, kteří by mohli soudcovat želví sprint (asi takovou rozhodovací rychlostí oplývají). Máme tu rozhodčí takřka tanečníky (jejichž gesta a vystupování jsou natolik elegantní, že by mohli směle konkurovat lecjaké taneční soutěži – v moderním tanci :-). Máme tu české rozhodčí. Ti jsou čitelní a efektivní. Ale možná je to jen náš dojem, protože jsme na jejich způsob práce zvyklí.

V sobotu tedy přichází už to pravé soutěžní klání. Statečně se pereme – s rozmary počasí i rozmary pejsků. A nakonec vybojujeme krásné 3. místo v 5. divizi. No a takhle to všechno dopadlo http://live.efc2018.eu/

Večerní vyhlášení je milou odměnou. Ani ne tak hmotnou, jako spíš zážitkovou. Evropská radost všech možných druhů je nakažlivá.

 

Neděle už patří nám. Trochu si zase užít moře, sluníčka, lázeňské promenády – Sopoty jsou totiž lázeňské město, přece.  A odpoledne se vracíme zpátky na hipodrom fandit finálovým běhům, večer je druhé vyhlašování. Ještě proběhne tajné hlasování kolem kulatého stolu, kde se rozhoduje o místě konání příštího mistrovství. Sešlo se totiž v jeden okamžik víc zájemců. Slovo dalo slovo a na Čechy přijde řada až v roce 2020. Příští rok se mistruje v Německu.

 

Tak, a další mistrovství Evropy je za námi. Cestou domů už plánujeme itinerář trasy na příští rok 🙂

 

Zatím jsme ale ještě neodjeli, jsme ještě pořád v Polsku. Závěr neděle patří nočnímu životu, část se rozhodne pro jazzový festival v Sopotech, druhá část vyrazí na obhlídku nočního Gdaňsku. Což se ukáže jako dobrá volba, neb tohle město je v noci opravdu krásné. Ve dne tedy určitě neméně. Zážitek umocňují sladké dobroty v kavárně. Polský sernik jsem prostě nemohla opomenout. A zpáteční zážitková cesta v autě, ve kterém je míň sedadel než cestujících, rozhodně stála za to 😉

 

A už je tu pondělí. Vyjíždíme na vytouženou expedici na poloostrov Hel. Působivý výběžek pevniny zakusující se do baltského moře, který se opravdu podobá kose. Taky se mu říká „Helská kosa“.

Půlka výpravy se nalodí na „vodní tramvaj“ (tramwaj wodny), což je „po prostu“ loď 🙂 A půlka nasedne do aut a objede to s psími účastníky zájezdu po souši. Příště náhubky s sebou a můžou na loď všichni.

Spousta sluníčka, větru, moře… prohlídneme si tuleně ve fokariu (záchranné stanici pro tuleně) a dáme si výtečnou baštu v rybí restauraci na pobřeží…Poláci jsou opravdu velkorysí. S klidem přijmou, že se jim do jedné restaurace nakýblujeme s 12 psy a 4 dětmi… a to už tam jiné dětské osazenstvo úřaduje 🙂  Trošku kravál, ale jinak veselo.

 

A další den je zase za námi. Zpátky už se vracíme všichni auty. Větší část zájezdu to už otáčí směr domov. Poslední dvě auta se vrací do starého známého Kempu45 v Sopotech. Večer patří zase Sopotům. Musíme přece ještě vidět Krzywy domek. (Opravdu byl křivej 🙂 Ráno se chceme se ještě rozloučit s mořem a pak už taky vyrážíme k domovu. A aby ta cesta nebyla tak dlouhá a monotónní, proložíme ji návštěvou hradu Malbork – cihlová pevnost v gotickém stylu – největší stavba svého druhu na světě. 

A to byla taková pěkná tečka za tím naším zájezdem 🙂

 

Takže „zobaczyc w przyslzlym roku w Niemczech“ 🙂

 

 

(pro R.U.P. zaznamenala Monika J.)